FENA

narozena 7.9.2003

zbarvení: particolor

VÝSTAVNÍ OCENĚNÍ

Výborná 3 (mezinárodní výstava)

RODOKMEN

O  NIKINCE

Niké se do naší „smečky“ dostala jako poslední a její příchod byl „poněkud komplikovaný“. Poprvé jsem ji viděla 8.12.2003 při mé návštěvě u chovatelky. Z malé hordy štěňátek mě tehdy zaujali dva particoloráčci, ona a její bratříček Neptun, a já tenkrát volila mezi nimi dvěma. Rozhodování bylo těžké, nakonec jsem si však odvezla Neptunka. Malá Niké mi ale stále nešla z hlavy a když jsem viděla na webových stránkách, jak je krásná a stále volná, začala jsem plánovat, že našetřím finance a vezmu si ji také. Navíc na Neptunkovi bylo znát, že by psího kamaráda moc uvítal.  Paní chovatelka mi ale vysvětlovala nevýhody sourozeneckého páru a doporučila pořídit si fenku, kterou by Neptunek mohl krýt. Měla také tip na rodičovský pár, ze kterého by ona vhodná fenka mohla vzejít. Mezitím se objevili i zájemci o Niké.

Já jsem zpočátku vůbec neplánovala tibeťáčky chovat. Moje chovatelské ambice „zastaraly“ spolu s chovatelskou stanicí Irmeko v době, kdy se malá kníračka Anuška Stříbrný strom po operaci již nemohla stát matkou, zato já jí byla na plný úvazek. Ovšem zcela samozřejmý přístup paní Hájkové a první Neptunova (alias Džesunkova) výstava ve mně opět probudily zapomenuté chovatelské touhy a já s napětím očekávala narození „nevěsty“. Vyšlo to. Dvě štěňátka – fenky. Stačila jediná fotka psích miminek a Rhea Ilia byla jasně naše. Těšení na ni a potom i její přítomnost postupně vytlačovaly vzpomínky na Niké.

…..Najednou tu ale byl telefonát, že Niké chtějí vrátit. Prý je agresivní, nezvladatelná a nečistotná… řešily jsme s paní Hájkovou co s ní. Jenže třetího psa do bytu ve městě, kdy neuděláte bez vodítka ani krok? Neuměla jsem si to představit.

Nikinku vraceli 5.9.2004 na výstavě v Mladé Boleslavi a když jsem ji znovu uviděla, zhrozila jsem se. Vyděšená roční fenka zmítající se na vodítku, pajdala na zadní nožku, celá byla jaksi nakřivo, a tak strašlivě se bála, že neustále lehala na záda a počůrávala se. Měla jsem strach – co si počnu se třemi psy, z toho jedno malé štěně a tohle zděšené stvořeníčko??? Naštěstí se můj tehdejší přítel, ačkoli psa nikdy neměl, rozhodl o Niké postarat. Celý zbytek výstavy spolu strávili mimo areál, on na jednom konci dlouhého vodítka, ona na druhém.

Druhý den veterinář zjistil úraz na zadní nožce, zánět v očích a „svrab“ v uších. Vytrhl jí mléčný špičák, nafasovali jsme léky a začalo naše soužití. Vůbec nebylo jednoduché. Niké se strašlivě bála, sama od sebe se zpočátku vůbec nemínila přiblížit a když se o to pokusil kdokoli z nás, prchala tak bezhlavě, že se pokoušela například vylézt na zeď. Jenže se muselo venčit a každé připínání na vodítko se rovnalo začůranému bytu. A co teprve aplikace léků! Jen pomaloučku si Nikinka zvykala, že když se k ní přiblíží naše ruka, tak buď pohladí, nebo je v ní dobrůtka. Po čase se začala sama přibližovat, ale jen když jsme leželi. Přítel si ji zpočátku bral k sobě domů, takže se naštěstí „ušním svrabem“ nenakazili ti druzí dva. Přítomnost našich psů ale pomáhala, s nimi byla kamarádka hned od začátku. Na všechny cizí psy venku ale štěkala jak pominutá. Přítelova nezkušenost a závažný Nikinčin stav ale nešly moc dohromady, měl tendence jí vše dovolovat a to jí na jistotě moc nepřidávalo. Nakonec tedy zůstala u mne a láskyplná péče spolu s jasnými pravidly přinesly své ovoce: Jak si tak na nás zvykala, začala se projevovat její radostná šaškovská povaha. Trvalo ale velmi dlouho, než se s Niké dalo normálně fungovat.

Dnes je Nikuška nejvymazlenější ze všech. Jakoby se nemohla drbání a hlazení nabažit, válí se nám v klíně se slastným výrazem ve svém nádherném obličeji a hlasitě si u toho pochrochtává. Jak se tak pořád mazlí a stále nás všechny olizuje (i Džesunka a Rheušku), máme sklon na ni šišlat. Umí se dokonale radovat z každé maličkosti a je to šašek každým coulem. Jí ta radost z očiček přímo svítí! Bohužel tento krásný zážitek si moc neužije nikdo jiný, než my nejbližší, protože k jiným lidem je stále velmi nedůvěřivá a na jiné pejsky je (hlavně venku) nepříjemná. Ne že by se rvala, ale dlouho jí trvá, než se s nějakým jiným pejskem skamarádí.

Niké je prostě náš milovaný radostníček a za nic na světě bychom ji nedali.