Jak to všechno začalo…  

       …si vlastně ani nepamatuji. Od dob kam totiž moje paměť sahá, snad nějaké tři - čtyři roky věku, jsem milovala všelijaká zvířátka. Od berušek přes pulce a čolky po všemožné chlupáčky. Zpočátku jsem se pokoušela chovat v zavařovacích sklenicích brouky, šneky, žížaly a podobnou havěť, což mi rodiče vyhazovali se stejnou urputností, s jakou já je zase nosila domů. Jak jsem rostla já, rostly i „chovatelské úspěchy“. Kdybych žila stále ve stejném pokojíčku, asi bych tam dodnes chodila s pečlivou opatrností, protože z 10-ti pulců jsem pouštěla do přírody JEN 9 žabiček!!! I když rozum napovídal, že jedna kouzelná fáze proměny se patrně nedokonala, (nekonečně dlouho) mne děsila představa, že bych na tu maličkou šlápla…

 

První bylo akvárium

     Po čase našim došlo, že snaha utlumit moje chovatelské vášně je marná a uvolili se vysvobodit paví očka ze čtyřlitrových sklenic. Koupili mi akvárium. Vzpomínám si jak mě maminka jednou omluvila ze školy, protože když mě ráno přišla vzbudit, já z něj ještě lovila „rybí miminka“, aby je ostatní ryby nesežraly.

     Touha po chlupáčcích všeho druhu byla stále větší, volně pobíhající psi z širokého okolí mi dělávali společnost cestou do školy a já se s nimi dělila o svačiny. Všechny takové dobrovolníky jsem vodila domů, kde jim často padla za oběť polovina obsahu spížky a radost rodičů neznala mezí.

      Návštěvy u příbuzných na vesnicích jsem obvykle trávila v hospodářských budovách a nebo na půdě s koťaty - říkávali mi „kočičí máma“. Na prázdniny jsem nejraději jezdila k tetě a strejdovi do Krásného. Kromě tří dětí měli spoustu domácích zvířat - ovce, kozu, králíky, slepice atd., užili jsme si tam spoustu krásných chvil. Maličká kůzlata a jehňata jsme krmili z láhve s dudlíkem a odrostlá kuřata jsem učila různým kouskům. Spousta lidí si myslí, že slepici nejde nic naučit, ale já vím své :-).

      Postupem času se mojí péči mohli těšit křečci, králík a morčátka, těch jsem dokonce jeden čas měla asi 20 a některá byla i „cvičená“, a také andulka Pepík, kterého jsem naučila mluvit. Dokonce se u nás objevily i kočičky - sestřina bílá Cindy a moje mourovaná Jackie. Když ale začaly dospívat, musely zpět na vesnici, protože se naši obávali koťat. Po čase je nahradil odrostlý kocourek Filip. Ten ale neuměl být „čistotný“, pletl si druhé podlaží městského řadového domku s nějakou půdou a po jedné výchovné lekci mojí maminky zmizel a už se neobjevil. Proudy prolitých slz nevrátily ani Filípka, ani nezvrátily rozhodnutí taťky - kočku už nikdy! A k prosbám o pejska byli rodiče hluší…..Až jednou…